WW VI Killinge

Evropská packraftová komunita roste každým rokem a čas od času se na různých fórech objeví výlet, který stojí za to. A to byl právě případ Filipa a Didiera, kteří před dvěma lety podnikli parádní švih po řekách Vistasälven a Kaitumälven ve švédském Laponsku. Tehdy je zastavila sněhová bouře nějakých 60 kilometrů před cílem.

Obě řeky se čas od času objevují v hledáčku vodáků, ale z důvodu těžkého přístupu se zde žádná masová turistika nekoná. S pevnou nebo klasickou velkou nafukovací lodí máte jedinou šanci – hydroplán, který vás vyhodí na některém z jezer na Kaitumälven.

Pokud však chcete vše spojit v logický celek, potřebujete packraft. Teprve s ním se můžete vydat na 250km výpravu z Abiska do Lappeasuanda, během níž ujdete nějakých 90 km pěšky a zbytek strávíte na nádherných neregulovaných řekách. A právě to byl náš případ.

Hančovina s třiceti kily na zádech

Po letu do Stockholmu a noci strávené ve vlaku stojíme v pozdním odpoledni posledního srpnového víkendu na nádraží v národním parku Abisko na severu Švédska zhruba 200 km nad severním polárním kruhem a máme před sebou 16 dnů putování. Poučeni z předchozích expedic jsme si na výpravu udělali o něco více času, než by bylo teoreticky třeba. To abychom nemuseli spěchat. Ono tedy… s třicetikilovými batohy na zádech se spěchá stejně ne úplně dobře.

Petr a první kroky v Laponsku

Packraft je sice opravdu lehká a skladná loď, ale když k němu přidáte veškerou výbavu na divokou vodu, vestu, helmu, pádlo, házečku, sucháč, boty, nějaké ty šňůry a karabiny, pak jste někde okolo deseti kil. Jenže dál to máte – stan, spacák, karimatka, vařič, ešusy, nože, lžíce, dost málo oblečení, hodně jídla, cajky na rybařinu, 5 kilo kamerek, baterek, dronů, nabíječek, kabelů a powerbank, to abychom z toho mohli střihnout krátký film, lékárnu na loď a člověka (ani jedna z nich nebyla třeba) a klobouček s pírkem sojčím na hledání ztraceného mládí, je 30 kg hranicí, pod níž se dostal jen málokdo z naší šestičlenné výpravy.

Váhu batohů pociťujeme již prvního dne, který zakončujeme po pár kilometrech na jednom ze dvou míst, kde lze v národním parku Abisko oficiálně stanovat. Liduprázdná divočina se zde zatím nekoná. Naopak u ohně tu sedí pár českých trampů, a tak se cítíme jak pod Pikovickou jehlou, jen řeka u kempu je o něco širší a rychlejší. První dva dny cesty se totiž shodují s profláknutou trekovou legendou Kungsleden, „Královskou stezkou“ na kterou míří každý rok stovky turistů. V plánování výletu jsme se sekli zhruba o dva týdny. Pokud vyrazíte okolo poloviny září, budou všechny chaty na trase již zavřené, což se rovná téměř absolutní samotě. Ale co už – ty dva dny nějak všechny ty Japončíky a Amíky přežijeme.

Jedno ze dvou míst na táboření v národním parku Abisko

Kolem jezera Ábeskojávri

Složení skupiny a jejího vybavení je pestré. Jsou tu ostřílení packrafteři Piskin a Bluebell, kteří neúnavně testovali od zimy různé myslitelné setupy, až si nechali ušít na míru jejich proporcím packrafty Ultima Eddy HC s Tizipem. Na rozdíl od nich Lukáš a Jarda seděli na packraftu jednou v životě a bagáž vezou v batozích zabalených do igelitových pytlů na palubách packraftů Ultima Eddy. Pak jsem tu já testující loď Voyager s Tizipem, která má být určena do budoucna právě na podobné štreky – je lehká, hodně uveze a v pohodě zvládne těžší divokou vodu, které je před námi opravdu dost. A pak je tu Petr, který se na rozdíl od nás čtyřicátníků narodil dříve, než Zlín přejmenovali na Gottwaldov, a jestliže v padesáti skákal vodopády na Korsice, dnes se vydává v třiasedmdesáti na cestu, které se díky svému věku krapet obává.

„Dyť je to tu jak v Peci u lanovky na Sněžku,“ vyčítá mi druhého dne Jarda v okamžiku, kdy se nás další Japonec ptá, jestli hodláme jet zpět do Abiska po řece Abiskojakka. Kéž by. Naše cesta vede opačným směrem podél jezera Ábeskojávri, kde se stáčí ještě více na jih a začíná stoupat přes hřeben, aby následně sklesala do údolí sítě jezer Alisjávri. Tam se však nedostaneme, neboť po necelých 20 km pochodu abdikujeme s rameny na dranc kdesi v močálech těsně nad jezery pod horou Ribakbákti. Jsme již slušnou dávku kilometrů za hranicemi národního parku a stavíme stany. Nelibost z ne úplně ideálního místa mizí se západem slunce, který mění smutnou krajinu v neskutečnou hru světla, stínů a sobů na horizontu se objevujících.

Klasické dřevěné lávky přes laponské mokřady

Bluebell

Petr, Jarda a Lukáš odlehčují bágly při přechodu sedla

Stanový tábor druhé noci

Laponská paráda při setmění

Také další den se trmácíme po pečlivě upravených cestách a pečlivě ohoblovaných fošnách přetínajících bahnité úseky. Nebe je téměř bez mraků a vzduch bez komárů. Večer staví někteří stany u chaty Abiskojaurestugorna, což s právem využít saunu čítá 300 SEK, a někteří berou za vděk střechou nad hlavou za dvojnásobek. Rozhodnutí je to ovšem správné, neboť klasické saunové tmelení národů se skoky do ledových vod řeky vtékající do jezera je nutností každého severského výletu.

„Na celém Kungsledenu není pivo!“ hlásí obrovský Fin háze obligátně ledovou vodu na rozpálená kamna. Chataři mají papír s tím, co mají mít povinně v inventáři, a pivo na něm chybí. Takže došlo zhruba před týdnem!“ Debata o pivu se pomalu stačí k politice, neboť je tu i sedmdesátiletý Američan, který prý rozhodně nevolí Trumpa a byl-li by mladší, již by se domů nevrátil. Po pár rundách je nám tak akorát na IKEA kuličky z konzervy a noc pod oblaky, nad nimiž má být dnes vidět polární záře.

Krásné ráno

U jezera Rádujávri

Čas na oběd, voda je tu pitná přímo z jezera samozřejmě

73 let a 30 kilo na zádech – žádný problém

Nádherný pozdně letní den směrem k chalupě

Každý s jinou taktikou – Jarda odlehčuje zádům břišním batohem, Piskin blufuje a Petr je smířen s osudem

10 km po včerejší náloži stačilo a bereme za vděk chatou

Nebojte, k vodě jsme nakonec došli. V tomto okamžiku jí máme před sebou ještě pořád nějakých 150 km. Vyžadovalo to však přechod dalšího průsmyku, konečně mimo Kungsleden. Za celý další den tak potkáme v nádherně se otevírajícím údolí Visttasvági jen pár párů nohou. Z dvojice jezer Čazajávri přímo v nejvyšším bodě dnešního putování pramení náš první cíl – řeka Vistassjohka, nebo také Vistasälven. Než zmohutní do packraftovatelné podoby, uplyne ovšem ještě pár hodin a kilometrů. Nasedáme nakonec u soutoku s ledovcovým potokem Unna Vistasaš. Konečně. Po padesáti kilometrech pochodu nás čeká druhá etapa našeho putování – nějakých 40 km právě na řece Vistasälven.

Cestou k Vistě – větrný průsmyk

První z jezer – zde pramení Vistasälven

Přítok Visty pramenící vytékající z ledovce o něco výše

Nádherné údolí Vistasjohkka

Podél řeky – čekáme, až bude dost vody

Konečně, po třech dnech putování můžeme nafouknout packrafty

Pro put in jsme nemohli najít krásnější místo

Ještě natemperovat – v řece je všude černý písek

Je už pozdní odpoledne a jen velmi pomalu se snažíme ukočírovat ultrabordel přebalení z pěšího pochodu na plavbu po řece. Pomalým tempem vyrážíme na první krátký úsek zhruba po hodině. Řeka tu pomalu meadruje, vody není mnoho, a tak čas od času brouzdáme po dně a packraft za sebou táhneme jako poslušného psa. Přicházejí první peřejky a brzy i dnešní cíl u chaty Vistasstugan. Chatař má pivo prý jen pro sebe, tudíž stavíme stany na druhém břehu řeky a spokojíme se s výbornou ledovou vodou a obligátními těstovinami od Maggi.

První metry na Vistasälven

Poklidných 5 km a konec dne – vaření na ohni, to je základ každého putování

Jarda, pán ohně

Jak se dnes říká, no filter, krásný západ slunce

Konečně řeka – divoká

Ráno je poprvé šedivé a sem tam deštivé. Pod mostem u chaty nafukujeme znovu packrafty a s lehkou nervozitou vyrážíme. Dnes nás čeká peřejnatá část řeky s obtížností až do WW V. Na rozkoukání to pěkně houpe, řeka je úzká, sem tam padlý strom, který jde ovšem lehce objet. Scoutujeme první čtyřku s dvěma většími válci – projíždíme ji po jednom s případnou záchranou čekající s házečkou na břehu. Bez ztráty kytičky.

Sušení ponožek po snídani

Poslední přípravy – Jarda s Lukášem jedou bez Tizipu, bágly mají v igelitech na přídi, na zádi a všude kolem

Poslední porada o tom, jak budeme postupovat po řece, kterou nikdo nezná

První menší peřejky

A první trojka zájezdu

Pohled z kokpitu testovacího zatížení nového packraftu Ultima Voyager

Konečně divoká voda

Větší sousto čeká pod ocelovým mostem. Řeka se tu řítí do úzkého kaňonu plného kamenů a o nějakého půl kilometru níže se tříští do nepřehledného kamenitého pole. S plně naloženými packrafty nás čeká přenáška po pravém břehu přes močály všeho druhu a pod peřejí pak zasloužená gulášovka.

WW V za mostem – nepřehledný bordel přenášíme

Nálož v Tizipu = packraft má přes 30 kilo

Obědová pauza na krásném místě pod peřejí

Pod pětkou následuje dlouhá pasáž peřejí různé obtížnosti. Řada packrafterů, kteří Vistu absolvovali před námi, vše řešila čtyřkilometrovou portáží po levém břehu, ale to bychom z řeky neměli nic. Rozhodujeme se tedy pro plavbu a ta stojí za to. Řeka je téměř neustále peřejnatá, někde více, někde méně. Něco jedeme na oko, dva hůře vypadající kousky raději prohlížíme ze břehu. Vše plyne rychle a vesele a po pár hodinách máme za sebou poslední krásnou dlouhou technickou trojku. Pak už řeka teče méně a méně, až se skoro zastaví.

Krásné peřejnaté úseky kolem WW III

Tady top trochu žere – ale nesežralo, celý výlet jsme projeli bez jediného cvaknutí

Bluebell a Eddy HC

Jarda a Eddy s náloží na přídi

Plná výbava

Další postup řekou Vistasälven na oko

A poslední těžší místo ofiko WW III – tady jsme scoutovali

Dlouhá krásná trojčička

V deštivém odpoledni nacházíme útočiště v losím záchodě v březovém lesíku. Opouští nás Piskin s Bluebellem, kteří měli na expedici méně času a míří dál do 15 km vzdálené Nikkaluokty a odtud pak autobusem a později vlakem přes Helsinki domů. My jdeme spát opět se soumrakem. Pomalu se dostáváme do klasického expedičního rytmu. Usínáme se zapadajícím sluncem před devátou a vzhůru jsme se setměním mezi pátou a šestou. Povalujeme se tak nějak zhruba do sedmi, pak pomalu snídáme, ještě kafíčko že ano, balíme a mezi devátou a desátou se vydáváme na cestu. Není kam spěchat. Nevyrušuje nás telefon, ani internet, protože tu není signál. Paráda.

Klukům se nachýlil jejich expediční čas a musí stihnout autobus v Nikkaluoktce – zbytek expedice staví kemp

Oheň z mokrého březového dřeva