Před pár lety jsem se toulal s dětmi s báglem na zádech krajinou kolem Orlické přehrady. Bylo po deštích a dole na soutoku Skalice a Lomnice to vypadalo jak v Kanadě. Kamenitými hrázemi upuštěného vzdutí Orlíku se valila voda směrem ke Svaté Anně, kluci házeli klacky do rozbouřené řeky a pouštěli po proudu lodě z kůry. Mít tak s sebou loď, to by bylo něco…

Později pak jsme zas na jiném vandru stanovali v zátoce na Stvořidlech. Sem někam možná dojeli na voru Hoši od Bobří řeky. Kluci zase pouštěli lodičky. Mít tak s sebou loď, to by bylo něco.

Tehdy jsem vůbec nevěděl, že něco jako packraft existuje, ale po pár dnech internetového zkoumání jsem už seděl v letadle s cílem v laponském Ivalu, místo palubního zavazadla packraft, a před sebou putování světem, o kterém jsem nevěděl, ale ve kterém jsem vlastně vždy chtěl být. Zažil jsem nekonečnou svobodu v místech, kam byste se jinak bez lodi nedostali. Svobodu, kterou může zažít každý.

A přišlo mi škoda, že u nás je packrafting buď v podstatě neznámý, nebo je naopak vnímaný jako zábava pro adrenalinové šílence vrhající se do pětkových peřejí. Packrafty adrenalin samozřejmě zvládnou, ale jejich největší devizou je právě ona cesta ke svobodě. A tu vám může přinést nejen laponská divočina a pětková peřej, ale také prostá zátoka někde na rybníku, nebo pomalu plynoucí Vltava v podzimním slunci, kdy ji máte jen a jen pro sebe. A právě o tom to je.

S mým finským kamarádem Alpem, který toho na packraftech projel opravdu hodně, jsme se pustili do bádání a testování packraftů všeho druhu s cílem vytvořit vlastní flotilu, se kterou může vyrazit za svobodou kdokoliv.

Výsledkem jsou Ultima Packrafts. Packrafty, kterým věříme. Lodě, se kterými vyplouváme za svobodou nejen my, ale dnes už také naše děti.

Dnes už na žádném našem putování nechybí na batohu loď a pádla. Snad se brzy uvidíme i s vámi.

Stay Wild, Be Free

#ultimapackrafts