Do švédského Laponska jsme vyrazili na konci srpna 2025 a v plánu bylo spojit v logický packraftový celek dvě nádherné řeky Vistasälven a Kaitumläven.

Cestovatelský článek naleznete zde.

Toto detailní povídání je tak trochu průvodcovské pro ty, kdo by chtěli naši cestu absolvovat.

Co expedice obnáší?

V plném rozsahu jde o zhruba 250 km, z toho 90 km pěšky se vším, co potřebujete na zádech (může být přes 30 kg). Zbytek potom po řekách Vistasälven (cca 35 – 40 km dle vody) a Kaitumälven.

Jak se tam dostat?

Dostat se potřebujete do Abiska, kde začíná slavný trail Kungsleden. My jsme letěli do Stockholmu a následně nočním vlakem přes přestup v Bodenu do Abiska. Tímto stylem nás cesta vyšla na nějakých 27 hodin, což není nic moc, pokud zrovna nemáte nekonečně času.

Zvažte cestu letecky přes Stockholm do Kiruny (odtud cca dvě hodinky vlakem), Luley (cca 6 h vlakem), nebo Narviku do Norska (pod 2 hodinky). Je to rychlejší a levnější – ale prostě někdy je lepší se svézt delší a dražší cestou, protože v jídeláku mají Budvar:):).

Naši železniční specialisté, kolegové Bluebell a Piskyn, jeli dokonce vlakem přímo z Prahy.

Kolik na to času?

Absolutně doporučuji vyšetřit si co nejvíce času můžete. Je tam tak krásně, že jakékoliv spěchání si expedice nezaslouží.

My jsme byli na cestě z Abiska do Lappeasuanda (konce výletu) 15 dnů a s cestou do Švédska a zpět nás vše vyšlo nějakých 18 dnů putování.

S tímto časovým plánem jsme nemuseli nikam spěchat. Denně jsme ušli maximálně 20 km a na vodě ujeli obdobně 20 – 30 km. Pomalé vstávání, dřívější konec, čas na rybaření, kempování, koupačku a tak dále. Dokonce jsme si v Nikkaluotce vysloužili den volna.

Únikový bod

Z výletu existuje jediná úniková cesta ve vesnici Nikkaluokta, kam doplujete po Vistě. Tj. cca 5. – 6. den výletu. Jezdí odtud autobus do Kiruny.

Obdobně, máte-li méně času, můžete jet jen Vistu, nebo naopak z Kiruny přijet autobusem a přejít dva dny na Kaitum a odtud vyrazit.

Poslední možnost je dostat se na Kaitum vrtulníkem nebo hydroplánem, který vás vyhodí nahoře na jezerech. Dělají to rybáři, případně ti s loděmi neskladnými a těžkými. To my nejsme, tudíž tuto možnost je třeba případně vygooglit.

Co s sebou?

Tak samozřejmě packraft s kompletní výbavou na divokou vodu – přeci jen tu máme pasáže volej – WW VI, každému dle chuti. Takže helma, vesta, házečka, nějaké ty karáble a prusíky a hlavně sucháč! V neoprenu bych to opravdu jet nechtěl. Nakonec zjistíte, že se do sucháče obléknete, když vylezete ze stanu, a sundáte ho až večer, když zase lezete do stanu. Pak vám nevadí déšť, komáři, nic… Také jsme měli v 6 lidech s sebou jedno náhradní pádlo rozdělené na 4 díly.

Oblečení jsme netáhli moc. Na chůzi to chce určitě nějaké ty nepromokavé věci, bundu a kalhoty. Pár spodních věcí z merina a hotovo.

Boty, to je jiná. Nevyhnete se bažinám a jednou promočené boty už neusušíte. Zkušení chodí v gumácích. Nicméně my jsme to prošli v nízkých pohorkách, někdo dokonce v lehkých krosových botech na běhání. Dva dny s mokrými botami se dají přežít a pak už přijde na řadu bota na vodu. Ta ideálně pevná, aby se v ní dalo chodit, scoutovat, přenášet a tak dále. V mém případě boty od Palmu.

Na večery by se hodily nějaké ty sandále, nebo pantofle. Ty jsem ovšem zapomněl doma.

Pak samozřejmě stan a spacák a karimatku, ideálně něco, co zvládne lehké mínusové teploty.

No a něco na vaření dle libosti, my jsme vařili na benzínu, který jsme koupili ve Stockholmu.

Packrafty

Na čem jsme jeli?

• 2 x Eddy bez Tizipu
• 3x Eddy HC s Tizipem
• 1x Voyager s Tizipem

Eddy lodě s podlahou 840D a boky 420D. Voyager 840D/210D.

Vše bez ztráty kytičky.

Obecně bych doporučil vyrazit s Tizipem, protože se přeci jen jede těžší voda a náklad uvnitř lodi = lepší jízdní vlastnosti. Nicméně kluci s báglama na lodi v igelitových pytlích vše zvládli bez problému i s tímto setupem.

Pádla jsme měli všichni 4 dílná Rapa Carbon.

Jídlo a voda

Jídlo je problém. Váží to hrozně kilo a málo se toho člověk nají. Po cestě je možnost dokoupit zásoby v Nikkaluotce, ale nemají tam úplně velký výběr. Něco seženete také na chalupách po cestě, pokud tedy nebudou zavřené.

My jsme vyrazili s taktikou lehkého doplnění zásob v polovině, ale i tak bylo jídla dost a bylo těžké. Já jedu klasiku kuře na paprice a spol. za pár kaček a k snídani kaše, někdo šel sofistikovanější cestou těch moderních jídel. K tomu zhruba dvě sušenky na den. A samozřejmě kafe.

Vodu naštěstí není třeba řešit. Je téměř všude a všude se dá pít rovnou bez jakýchkoliv úprav. Vyhnul bych se jen malým sobím jezírkům.

Kdo rybaří, Kaitum by měl být pro něj ráj. My jsme chytli jako nerybáři jen 2 ryby, ale určitě by se dalo víc. Na Kaitum i Vistu jsme si koupili povolenky zhruba za 250 SEK / řeku.

Kdy vyrazit?

Na den přesně jsme vyrazili 29.8.2025. Tedy konec léta. Důvod byl prostý – komáři. Osobně raději jezdím na sever v období, kdy je riziko miliard komárů menší. Konec léta, kdy by mělo být chladněji, je ideální. My jsme tedy chladněji neměli, ale i tak bylo komárů v rozmezí asi jako když jdu v létě na borůvky do lesa až absolutní nula. Takže pohoda.

Nicméně si dokážu představit, že když to chytnete blbě, nebude to zejména v těch bažinách po cestě žádná cesta rájem. repelent a síťka přes hlavu je ostatně v těchto končinách povinnou výbavou.

Jinak na podzim bývá méně vody a méně komárů a větší zima, na jaře více vody a komáři se začínají rozmrazovat, plus nahoře může být sníh. V létě na Kungsledenu milion lidí, hodně komárů a teplo. Každý tedy podle lásky k zimě a hmyzu…

Vodní stavy

Vodní stavy řek ve Švédsku naleznete zde: Hydrologiskt nuläge | SMHI – Vattenwebb

Je třeba kliknout na mapu a najít bod, který potřebujete znát.

Bohužel mi nejde dohledat vodní stav za našeho výletu. Pamatuji se jen, že jsme se naposledy na signálu dívali na web a zhodnotili jsme, že vody je málo…:)

Mapy

První část Abisko – Kaitum:

https://mapy.com/s/hevobesava

Mapy ke stažení

• Oficiální mapa KAITUM i s kilometráží
• Mapové podklady celého putování

Další odkazy

• Prezentace, kterou jsme kdesi našli
• Report of Filipa Clayese – Vista
• Report od Filipa Clayese – Kaitum do Kaitum village

Pojďme na cestu

Den 1

Ze železniční stanice Abisko Tourist Station vyrazíte přímo do laponské divočiny, která ovšem není zase tak divoká, neboť minimálně dva dny strávíte na Kungsleden Trail – slavné královské stezce plné hajkerů všeho druhu. Jsou tu Amíci, Japončíci, Češi a vůbec vlastně všichni. Kdo by se jim chtěl vyhnout, doporučuji vyrazit okolo 10.9. – okolo toho data chaty na trase zavírají a lidi zmizí.

První kroky vedou národním parkem Abisko, kde lze kempovat na vyhrazených místech, které jsou dvě. První hned na třetím kilometru pouti za mostem přes potok Nissonjohkka. Je tu vyhrazené místo na stany (Nissonjokk), ohniště, dřevo a tak dále. Protože náš vlak dorazil do Abiska kolem páté odpolední, toto bylo naše první nocoviště.

Den 2

Další cesta pokračuje podél jezer směr chata Abiskojaure, před níž odbočuje doleva a začíná stoupat. Po pár kilometrech dojdete k hranici Národního parku a můžete vesele začít kempovat, kde je vám milé. Pokud první den dorazíte do Abiska ráno, je to sem asi 17 km, tudíž nic, co by se nedalo ujít.

Pro alpské vlky nejde o žádné hrozné stoupání, něco málo přes 300 výškových metrů. Ale s třicetikilovým báglem prověří síly, ne že ne. Dobrá zpráva je, že jde o největší stoupání první části výletu.

Náš plán druhý den byl dojít až k jezerům na druhé straně hřebene, ale k večeru jsme toho po nějakých 20 km pochodu měli docela dost a vzali jsme za vděk rozumným místem nad jezery u druhého potůčku pramenícího kousek pod horou Ribakbákti. Odměnou nám byl první sob a krásný západ slunce.

Den 3

Krásné počasí a pouť kolem řady jezer zakončené jezerem Alisjávri. Chvíli jsme váhali, jestli jezera nepádlovat na packraftech, ale foukal proťák, tudíž jsme nakonec šli pěšky. Jezera jsou navíc pospojovaná proudící řekou Alesjokk a tyto pasáže by se musely přenášet.

Jakmile sejdete k jezerům, naleznete kotviště lodi, která zde do konce srpna převáží poutníky přes jezero Alisjávri k chatě Alesjaure. Je to tedy varianta pro líné osoby. My jsme zde byli 1. září a neměli jsme tedy tu čest.

Cesta kolem jezer je nádherná a utíká rychle. I tak jsme ale nakonec zakotvili den na chatě Alesjávri. V nochách jsme měli něco přes 10 km a dál se nám nechtělo. Na výběr je tu několik možností. Buď postavíte stany za mostem naproti chatě a nic nechcete, pak také nic neplatíte. Nebo postavíte stany a dáte si saunu a využijete kuchyňku. Pak to máte za 300 SEK. A nebo se ubytujete na chajdě za 600 SEK.

Polovina našeho zájezdu volila variantu 300 SEK a polovina 600 SEK. Důvodem byla samozřejmě sauna, která je v těchto oblastech vždy zajímavým průřezem národností, povah a politických přesvědčení. Vše završené skokem do ledové řeky. Paráda.

Den 4

Tento den budete mít zapsán v plánu zlatým písmem. Uvidíte v něm totiž poprvé vysněnou řeku. A možná se i svezete. Konečně.

Ráno konečně opouštíte Kungsleden, což znamená jediné – lidi zmizí. Cestou k Vistě jsme sice ještě potkali asi 3 nebožáčky, ale v porovnání s předchozími dny to je jak nic.

Cesta vede nejprve zpět podél jezera směrem k laponské vesničce Alisjávri, která vypadá jako kulisy vesničky Alisjávri. Těsně před vesnicí nicméně cesta stoupá do průsmyku k jezerům Čazajávri. Něco přes 100 výškových metrů a jste tam, kde jste chtěli být. Z velkého a malého Čazajávri totiž vytéká vysněná řeka Vistasälven. Jen ještě chvíli potrvá, než se stane packraftovatelnou.

Před očima se vám začne otevírat ukrutně nádherné údolí Vistas. Jak vystřižené z Pána prstenů. Cesta začíná pomalu klesat kolem ještě nádhernějšího vodopádu padajícího z říčky pramenící nahoře na ledovci. Jo vidíte. Ledovce jsou všude kolem. Hory tu sahají až ke dvěma tisícům.

Jdete pořád dál a doufáte, že vody přibude, protože bágly jsou ukrutně těžké. Tady to chce fištróna, protože hlubší vodu střídají mělká kamenitá pole. I za nižšího vodního stavu by to ovšem téměř vždy mělo jít u soutoku Visty s potokem Unna Vistasaš. A právě tam jsme hodili packrafty na vodu i my. Až sem je to z chaty necelých 15 km.

A teď je to už na vás. My jsme zvolili krátkou plavbu cca 5 km k chatě Visstastuga. Je to pohodový kus volně tekoucí řeky. Na jednom místě jsme šli pár metrů vodou, protože bylo opravdu mělko, ale jinak v pohodě splavné. Třetina osazenstva vzala opět za vděk chatou, 2/3 pak spali na oficiálním tábořišti na druhém břehu řeky zdarma. Sauna by byla opět k dispozici, ale přijeli jsme poměrně pozdě, cca okolo sedmé večerní, a už na ní nebylo uděláno.

Den 5

Konečně řeka. Níže se pokusím popsat, ja jsme Vistu jeli my za uvedeného vodního stavu. Nicméně doporučuji nás slepě nenásledovat a zvážit vždy na místě co a jak. Přeci jen toto není žádný průvodce, že ano.

Na řeku nastupujeme hned u tábořiště pod mostem a hned od začátku to jede velmi zábavně. Řeka se točí a pozor na padlé stromy. Řeka je lehce peřejnatá a v pohodě se dá jet na oko.

První problém přichází zde… Už zdálky je slyšet, že jde o něco většího, čemuž napovídají i bílé kohouty na obzoru se točící. Po prohlídce shledáváme obtížnost zhruba WW III se dvěma válečky a jedeme nejdříve vlevo a ve spodní části pak ideálně zase víc vpravo. Velmi pěkné.

Další větší problém je za mostem přes řeku. Doporučuji zastavit hned za esíčkem, které končí pravotočivou zatáčkou, za které se most objeví. Když vjedete pod most, je už pozdě. Číhá tam parádní pětka, která na rozdíl od dalších pětek vypadá opravdu jako pětka. Je to hodně dlouhé a ještě více nepřehledné. A vy jste na rozcestí. Pod touto pětkou to dalších zhruba 5 km teče velmi pěkně dál úsekem spousty trojek. Kdo by si na něj nevěřil, a mnozí před námi to udělali právě tak, sbalí lodě, přejde most a oněch 5 km přenese. Cesta se tu ale vzdaluje od vody a k řece se vrátí právě až za oněch 5 km – nejde si tedy rozmyslet v polovině.

Pokud bych měl říci svůj názor – přenáška je škoda. Přijdete totiž o to nejlepší z celé řeky. Když se dostanete znovu k vodě, máte před sebou už jen pár peřejek a volej.

My jsme tedy zvolili taktiku přenosu oné pětkové peřeje po pravém břehu po kamenných prazích a močálem, pod peřejí jsme si dali obídek a razili dál s tím, že budeme scoutovat vše podezřelé. Dobrou zprávou je, že vše podezřelé se případně nechá v pohodě přenést po břehu. K tomu ovšem nedošlo.

Z lodi jsme vylezli jen dvakrát. Poprvé v podezřelé levotočivé zatáčce, kde řeka zrychluje do slušného válce, a podruhé až na konci celé pasáže, kde je dlouhá krásná trojka. Ostatní odsýpalo pěkně svižně na oko bez viditelných nebezpečných míst. V prvním případě byla ideální lajna u levého břehu (tudy také lehce přenést). V druhém případě nejdřív středem a pak vpravo. Přenáška lesem asi nic moc, ale šla by.

Dobrou zprávou je, že řeka nabízí docela dost vracáků a míst u břehu, kde se dá v případě plavání vyrochnit. Vody je většinou maximálně po pás.

Pod poslední peřejí řeka zpomaluje a teče pořád méně, až neteče skoro vůbec.

Protože počasí nebylo nic moc a lehce pršelo, zakotvili jsme okol čtvrté hodiny kdesi v břízkách na pravém břehu a postavili tábor. Piskin s Bluebellem, kteří spěchali na autobus do Nikkalukty pokračovali dále a nakonec využili dokonce říčního taxi. O pár záhybů řeky dál borec vozí turisty posledními deseti kilometry hluboké netekoucí Visty. To může být tip pro ty, kteří neradi pádlují.

Den 6

Šestý den vás čeká nekonečná pádlovačka krásnou řekou. My jsme to měli 15 km do cíle. S pár zastávkami jsme tomu dali nějakých 5 hodinek. Lenoši mohou zkusit loď – kotviště naleznete dokonce na Mapy.cz.

V Nikkalutce na vás čeká nádherné turistické centrum se super hospodou. Můžete se ubytovat v chatkách, nebo ve stanu. K dispozici je kuchyňka, sprchy a tak dále.

Současně jde o poslední setkání s jakoukoliv civilizací na zbytek zájezdu. Doporučuji tedy dokoupit, co uznáte za vhodné.

Den 7

Protože jsme měli času habakuk, dali jsme si volný den. Něco jsme usušili, přerovnali, dokoupili a tak dále.

vřele doporučuji si dát v hospodě za cca 200 SEK snídani. Po týdnu kaší parádní změna. Seděl jsem tam od 8 do 10 a sežral úplně všechno.

Pivo za nekřesťanských 120 SEK nepitné. Plechovka myslím cca za 50 SEK taky nepitná. Chleba na cestu jedině mražený.

Den 8

Den ve znamení těžké Hančoviny pochodu směrem k řece Kaitum. Před odchodem doporučuji hodit na závěsnou váhu před turistickým centrem bágl Mě ukázal po doplnění zásob 33,5 kg.

Pokud jste měli doteď suché boty, můžete být rádi. Dnešním dnem éra suchosti končí. Hned za vesnicí vejdete do louky plné vody a nazdar.

Dnešním plánem bylo dojít k malé rescue chatičce nacházející se na nějakém dvacátém kilometru pochodu. Nejprve půjdete krásným lesem podél jezera zhruba 5 km a poté půjdete brutálním stoupákem kolmo vzhůru, dokud stromy nezmizí. Vejdete do pustiny všech pustin, kterou naruší jen most přes řížku kousek z půlkou etapy. Hned za mostem přichází opravdové bažiny. Dřeva jsou shnilá a nedrží. Boty suché ale už nejsou, takže to nevadí.

Za bažinami ještě chvíli do kopce na další náhorní plošinu, kde se pasou desítky sobů, pak ještě kousek za hřebínek a v údolíčku už je vidět chatka. Protože má v noci pršet, vměstnáme se všichni čtyři na zem chaloupky a je to. Jinak je tu jen stolek a dvě lavice, rescue bedna a venku kadibudka.

Pouť touto etapou nám trvala celý den. Dalo by se jít možná i dál, ale bylo by to přes závit.

Den 9

Dnes nás čeká kratší polovina přechodu k řece Kaitum. Nejprve ještě kus do kopce do nejvyššího bodu výletu (950 m), ale to už uvidíte Kaitum pod sebou. Je to nějakých 12 km k řece do rybářského kempu Tjuonajakk. Tedy toto je poslední civilizace, v našem případě ovšem opuštěná. V létě si tu můžete pronajmout chatku a vyjet na ryby, v září je ovšem již zavřeno.

Prší a nechce se nám stavět stany. Lukáš nicméně nalézá jednu chatku otevřenou, zřejmě pro strýčka příhodu. Je plná myších bobků, ale co. Parádní zázemí pro znavené packraftery. Jinak je to úplně první chatka vpravo od brány –  zakopaná do země, kdyby něco…

Přechod nám dnes trval nějaké 3,5 hodinky.

Dnešním dnem také končí pěší část expedice. Odtud už jen po řece. Máte před sebou cca 110 km po neregulované řece Kaitumälven a je se na co těšit.

Den 10

Kaitum teče nejprve velmi vlažně, nebo spíš vůbec. Velká část dne bude pádlovačka, sem tam s lehkým svezením malou peřejkou.

Kousíček po vyplutí z rybářské osady přichází KM 110 měřeno od cíle v Lappeasuandu. To je vzdálenost, která stojí před vámi. Směrem proti proudu jste o nic moc nepřišli, pokud tedy neholdujete nekonečným pádlovačkám na jezerech. Těch je proti proudu 40 km.

Na cestě po proudu jsou v podstatě pouze dvě komplikace.

Tou první je krásná peřej Liettikkuikka značená jako WW IV. Začíná tam, kde se řeka zúží a kde na pravém břehu uvidíte chatu. Za našeho stavu vody je to spíš trojka. Scoutujeme pohodlně po kamenech vpravo.  Jsou tu poměrně velké vlny, ale jinak to nevypadá nijak zle. Jedeme tedy přímo proudnicí a zastavujeme ve vracáku u břehu pod první částí. Dál už zbytek peřeje na oko, pomalu ubírá na síle až končí. Nikde jsme neviděli žádnou velkou zradu.

Na mapě dál najdete úseky značené jako WW II a dlouhou WW III. Je to krásné svižnější svezení, opět bez nějakého většího problému.

Den je ideální zakončit cca na KM 92, tedy po dvaceti kilometrech plavby u šestkové peřeje Stuor Kärtje. SLyšet je z velké dálky a stromy na horizontu jsem o poznání níž, nelze tedy přehlédnout. Vylézáme na levém břehu před peřejí rovnou na vyšlapanou stezku, u které je ohniště a pár míst na stany se také najde. Nádherné místo na nocleh.

Peřej samotná vypadá nahoře ještě docela sjízdně, ale ve spodní pasáží se řítí přes kolmé prahy. U levého břehu je velká skluzavka zakončená brutálním válcem. My tedy určitě ne.

Den 11

Od ohniště po pěšině pohodlně peřej přenesete na miniplážičku pod peřejí a hurá na vodu. Jede to krásně ofiko WW III a WW II asi 4 km k pětkové peřeji Unna Kärtje. Zastavujeme raději víc nad peřejí nalevo, ale dá se těsně nad peřejí ve vracáku napravo a pak krátce přenést. Po scoutingu zjišťujeme, že je to spíš něco jako trojka, pokud to tedy ošulíme linií podél levého břehu, a jedeme. Krásná dlouhá peřej bez ztráty kytičky.

Následuje dlouhá oficiálně značená WW IV, a tak někteří před námi celou tuto pasáž přenášeli až k mostu přes levý přítok řeky. My jedeme bez problémů, nikde žádná záludnost, jen svižně tekoucí krásná řeka.

Kaitum začíná pomalu ubírat na síle, sem tam se najde i delší pádlovačka, jinak ale pomalu utíká kupředu. Mezi KM 77 a 75 je značená delší WW III, ale za našeho vodního stavu je to spíš dvojka, kterou jedeme bez problému na oko.

Kemp přichází opět po nějakých 20 km putování v levotočivé zatáčce před pasáží WW I. Na pravé straně před sebou uvidíte nezvyklý vyšší kamenitý břeh (jinak je kolem většinou jen nizký břeh s březovým lesem). Od vody vede viditelná vyšlapaná pěšinka a nahoře pak najdete dokonce tři ohniště, rovná místa na stany a krásný výhled na řeku. K nejbližší civilizaci je to 15 km po řece, takže kdo sem jak chodí, těžko říci. V tišině nad peřejí navíc konečně chytíme sivena a štiku. Krásné místo k nocování.

Den 12

Do civilizace, kterou je osada Katium, je to nějakých 15 km. V cestě stojí pár lehoučkých peřejí a také delší trojka, která je spíš opwt něco jako WW II – III, široká krásná peřejka. Jinak až k železničnímu mostu to spíše jede, než nejede, což jsme úplně neočekávali.

Osada Kaitum je další možné místo k ústupu. Je tu vlaková stanice, ale nenašli jsme vlak, který by zde stavěl, a tak jsem počítali s tím, že pojedeme dál už při plánování expedice. Končit zde by byla škoda, protože řeka dál opravdu stojí za to.

My zde ani nevystupujeme a vydáváme se směr Killinge, což je opravdový olej na mělkých jezerech. Nějakých 8 km nám trvá zhruba 2 hodinky.

Od Killinge dál už řeka neteče divočinou, ale sem tam uvidíte chatu a civilizaci. navíc kousek od řeky na pravém břehu vede silnice spojující Killinge a Skaulo. Koneckonců případně by se dala jet tato část sólo a i tak by stála za to.

Pod Killinge číhá strašidelný vodopád následovaný asi 4 km peřejemi značenými jako WW IV – V. Někteří celou tuhle eskapádu řeší tak, že v Killinge hodí loď na záda a nejprve po silnici a násloedně po pravém břehu celý tento úsek přenesou.

My jsme se rozhodli vyrazit po řece a přenášet případně postupně, protože zatím to na řece vždy přenést nějak šlo.

Šestku Killingilinkka uslyšíte už zdaleka a zastavit na levém břehu není problém. Hned navazuje několik pěšinek, neboť místo to je, zdá se, populární. Nad peřejí najdete klasickou skandinávskou všem otevřenou turistickou chatu a vedle ní místa na stany. Ideální místo na další večer. Ostatně západ slunce nad peřejí stojí za to.

Jinak tedy tu šestku samozřejmě nejedeme. Nahoře ještě nějak možná, dole je ale finální ultrasešup do megaválce, kterým proti proudu proskakují lososy.

Den 13

Možná nejhezčí den na řece za celé putování.

Lodě jdou na vodu hned pod peřejí, od stanů po pěšince pěkně dolů. Po téže pěšině jde scoutovat velkou část řeky po proudu, což činí ranní zpravodaj s tím, že to vypadá OK.

Hned po nástupu to jede rychle a první problém je vidět opět z dálky. Opět scoutujeme napravo – je to poměrně dlouhá peřej s několika stupni. Volíme levou linii a opět krásně proplouváme.

O něco dále další peřej na široké řece, kde přenášíme jen první stupeň cca 20 metrů po levém břehu. Lukáš to nakonec jede celé. Jednotlivé stupně v peřeji a za nimi válce budou asi za větší vody žrát. Za našeho vodního stavu ale bez problému.

Poslední problém přichází v pravotočivé zatáčce, kde se řeka zužuje a nabírá na rychlosti. Scoutujeme po kamenech vpravo a následně jedeme přímo jasně viditelnou proudnicí uprostřed. Tady je asi dobré ji trefit, protože mimo proudnici to nevypadá zase tak přátelsky. Na konci peřeje pak dvě větší vlny a vracák vlevo. A je to.

Tahle sranda nám trvala 3 hodiny se vším scoutováním, natáčením, plánovanou stráží s házečkami (jeli jsme vždy po dvou) a tak dále.

Dál jsou pak ofciálně značené nějaké dvojky, trojky a jedna krátká čtyřka. Vše je každopádně alespoň o stupeň níž a jedeme na oko.

Jestliže jsme zde strávili 3 hodiny, následujících 10 km řeky dáme asi 45 minut. Je tu nádherně tekoucí řeka značená jako WW I – II. Mírňoučká nekonečně dlouhá peřejka, asi něco jako Vltava pod Dívčákem v délce 10 km.

Na mapě jsou značené dvě otevřené boudy na pravém břehu a v druhé z nich nacházíme naše útočiště. Do cíle zbývá 31 km.

Den 14

Budete – li chtít, dnes už to v pohodě doplujete. My máme ale času dost a nespěcháme.

Na začátku dne řeka teče jako včera, pak o něco víc (WW III spíš dvojka) a pak zas neteče vůbec na jezerní pasáží u osady Neitisuanto na pravém břehu. Je to nějakých 5 km pádlovačky v protivětru a ve vlnách.

Dobrou zprávou ale je, že od konce jezera to téměř až do cíle teče pořád.

My bereme v dešti poměrně brzy odpoledne za vděk plně vybaveným rybářským přístřeškem na levém břehu řeky nějakých 10 km před cílem.

Den 15

Je to tu. Poslední den. Pořád to krásně teče až na soutok Kalixälven a Kaitumälven. Zde poslední stojaté 2 km dlouhé jezírko a silniční most. Za nim nalevo definitivně vylézáme z vody.

Je tu silnici spojující Kirunu a Gälivare a odpočívadlo s ubytováním. Na autobus je nutné dojít 5 km po silnici na zastávku Puoltikasvaara. V týdnu je zde výborné pekařství. když je zavřené, mají tam alespoň automat.

Nám nejbližší autobus do Gällivare jede až další den ráno. ale na půli cesty k zastávce stopujeme italského geologa a svištíme stopem do civilizace.