Před Lincem Bluebell letmým pohledem na vodočty hlásí, že napršel Steyr na krásných 115 cm, což je unikát, neboť nad kritických 100 cm se dostane v tomto období jen málokdy. Odbočujeme tedy o dálnici později a za chvilku už parkujeme v Hinterstoderu. Tedy kus pod vesnicí pod známým vodopádem Stromboding, jehož obtížnost kdesi kolem VI nahání hrůzu i jedinému Red Bull jezdci výpravy Bluebellovi.

Z parkoviště je to k řece coby packraftem dohodil a hned pod dřevěným mostem nastupujeme na parádně tekoucí řeku.

Poučeni několika řádky z různých internetových zdrojů (Steyr jedeme poprvé) postupujeme rozvážně kupředu nejprve k jezu Sagmeisterwehr, který sjíždíme dřevěnou šupnou uprostřed. Následuje mělké esíčko mezi štěrkem a pak už mostek, pod nímž je podle všeho nejzapeklitější část cesty s nepříjemným válcem. Ten však Blubell proskočí jak nic, a to i bez loknutí známého energetického drinku na povzbuzenou.

Další svižná pasáž přichází za silničním mostem a pak už řeka kvapí krásně kupředu k oblíbenému místu zvanému Autobus. Velkou skálu uprostřed řeky objíždíme zleva a do cíle je to už jen kousek. Vystupujeme kousek před silničním mostem na Pyhrnpass Stasse, pod který je, zdá se, díky opravám vjezd zakázán, a z vody vylézáme přímo na autobusovou zastávku. Bus zpět do Hinterstoderu jede jednou za hodinu, ale brilantním stopem odchytáváme zachovalou padesátnici ze Stubaie a jedeme pro auto lehkou nohou.

Následuje hodinku a půl dlouhý přesun na Salzu, kde lehce poprchává, tudíž místo stanu kotvíme nejprve u naší oblíbené paní hospodské na náměstí a po řízku jak vrata klesáme kousek zpět do Black Sheeps, kde se nám líbí opravdu velmi.

Dalšího dne dopoledne vyrážíme na klasickou Salzu, o které není třeba jistě nikomu nic vyprávět. Vodočet ukazuje něco málo přes 130 cm a obloha hlásí vymeteno, je tudíž mělko, kamenito, vedro a veselo. Bez ztráty kytičky kotvíme na oběd na brambory u skokánku a bez další ztráty kytičky pak proplouváme soutěskou k Saggrabenu. Zpátky chytíme přítele ze Slovenska s kupou historek a večer jistí pivo, víno, lasagne a prší.

Třetí den rakouské triády míříme na Enns, kam je to z Wildalpenu nějaká půl hodinka. Auto necháváme u hospůdky v Gstatterbodenu a autobusem míříme tři zastávky na Gesäuse Gofergraben. Opačný postup s ponecháním auta na startu není možný, neboť u mostu je zákaz stání. Kousek od zastávky vede k řece pěšina i se skluzavkami pro rafty. Nastupujeme raději pod zrádným ostrovem, kde levá část značí WW IV a pravá smrt v sifonech.

„No jo to Vltavěnka krásná,“ usmívám se na celé kolo pluje s nohama mimo kolenní popruhy a hlavou zakloněnou nádhernými alpskými panoramaty. Kdesi v půlce, ani nevím, jak se to stalo, si ovšem popruhy raději nandavám. Z řeky se stává ultrabordel nepřehledných vln, z nichž ty v proudnici jsou velké tak, až se nám do nich nechce. Enns je naštěstí dost široký pro všechny a vše lze objet na pravé straně krapet klidnějším bordelem. Situace se opakuje ještě o něco níže, ale to už míříme ke konci krátké cirka hodinové plavby, jejíž vodočet v Admontu značil necelých 90 cm, tudíž ani moc, ani málo.

Na konci čeká ale auto u hospůdky a další řízeček pod nebem azurovým.

Je čas vyrazit domů. Tenhle alpský triplíček stojí za to. Zejména ve dnech pondělí – středa v červnu, kdy je obloha bez mraků a řeky bez lidí. Za celý výlet jsme potkali přesně nula lodí a všechna ta voda tekla jen pro nás.

A o tom, přátelé, celej ten slavnej packrafting je.