Je osm ráno. V ospalé vesničce na konci světa, kde je pár domků, benzínka a dva supermarkety, čekáme na autobus. Pár kilometrů od hranic s Norskem, patnáct kilometrů od Severního ledového oceánu a zhruba 500 kilometrů za polárním kruhem. Místo autobusu přijíždí dodávka pro nějakých dvacet lidí, z domu u silnice vyběhnou dvě děti mířící do školy. Budou našimi jedinými spolucestujícími na tříhodinové cestě zpět na letiště do laponského města Ivalo, kde naše cesta divočinou před týdnem začala.

Za oknem se míhají lesy a jezera, řidič občas prudce přibrzdí a strhne volant, aby se vyhnul všudypřítomným sobům. Přemýšlím o uplynulých dnech a celé se mi to zdá absolutně neuvěřitelné. Vracím se z míst, kde nikdo a nic není. Žádné osady, žádní lidé, žádné cesty. Z míst s nedotčenou přírodou, kde jezera a řeky mají vodu čistou tak, že se stačí nahnout přes okraj lodi a pít. Kde jsou lesy plné borovic a bříz, borůvek, brusinek, hub a vlastně všeho, co člověk k životu potřebuje.

Vracím se z míst, kde v létě nepřichází noc, kde není signál, ani internet, kde čas plyne pomalu a kde je vše tak nějak normální.
A už teď vím, že se sem budu muset vrátit.

„Kamaráde přijeď v létě, už dlouho chci podniknout takový týdenní okruh Laponskem,“ hlásí mi do telefonu Alpo. A pár týdnů poté už vystupujil z malého dvouvrtulového letadla na letišti Ivalo, před letištní halou se pásou sobi, na zádech bágl, v něm pár kusů oblečení, spacák, karimatku, packraft, pádlo, rybářský prut a lahev rumu, protože ten bychom večer díky finským zákonům v obchodech nesehnali. Ve nakupíme ještě jídlo na týden, podle Alpova přesvědčení zhruba kilo na osobu na den, a jdeme na to.

Sluncem zalité Vätsäri

Ta oblast se nachází v severovýchodní části finského Laponska. Je to zhruba 50 km široký a 120 km dlouhý pás země nacházející se mezi silnicí č. 92 vedoucí z města Inari na sever a ruskými a norskými hranicemi. Kromě měst Ivalo, kde je letiště, a zmiňovaného Inari, je tu je jen pár malých osad na silnici a pár chalup roztroušených zejména na pobřeží a ostrovech třetího největšího finského stejnojmenného jezera – Inari. Jinak nic. V severní části tohoto kusu světa, který se nazývá Vätsäri, dokonce nežije vůbec nikdo. Poslední člověk, který zde bydlel natrvalo, zemřel v roce 1985.

„Ten druhý bágl si hodím na sebe,“ říká Alpo a já se snažím napasovat svůj do kufru malého Volkswagenu, ve kterém jsou v obalu ještě dvě pušky. Stopli jsme jediné auto, které večer mířilo z Ivala do Nellim, poslední vesnice na naší cestě. Aut tu ještě před dvěma lety jezdívalo více, ale silnice vede přes ruské hranice a přechod je nyní vzhledem k politické situaci zavřený. Naše řidička je zhruba šedesátnice a v plánu má odstřel medvěda. Získala totiž jednu ze čtyř povolenek, které se na medvědy v této oblasti ročně dávají. „Jsou opravdu nejlepší částí medvěda tlapy?“ ptám se, jsa poučen zálesáckou znalostí Sama Hawkinse z prvního dílu Vinnetoua. Paní se jen nechápavě pousměje – medvěd žádná velká lahoda není. V celé rozsáhlé oblasti, kam míříme, je jich prý jen pár. Kromě nich je tu také několik vlčích smeček, sobi, losi, pár druhů menších savců a samozřejmě nekonečné množství ryb a ptáků.

Okolo desáté vyskakujeme z auta na břehu jezera, za pár minut máme nafouknuté lodě a za hodinku pádlování už stavíme stan a rozděláváme první oheň na bezejmenném ostrůvku plném borovic a borůvčí. Je lehounké šero, obloha zbarvená do červena a světě div se, žádní komáři…

„Zkusím co nejdéle vydržet bez moskytiéry přes obličej, ale raději si ji kup,“ radí Alpo při plánování naší expedice. „Když je komárů nejvíc, plácneš se do ramene a pak jedeš dlaní přes celou ruku až k zápěstí a cítíš, jak ti maso desítek komárů roluje po ruce. Krátké triko a kraťasy jsou zbytečně, nebo tě sežerou za živa. Nezapomeň ideálně spacák do nuly a oblečení do deště. Když budeme mít smůlu, bude v noci opravdu zima a pršet může klidně celý týden.“
Jestli je v Laponsku někdy skutečně tak zle, nevím. Když jsem vystoupil z letadla, všichni pasažéři fotili teploměr na letišti, který ukazoval 33 stupňů. Za celý týden nám pršelo dohromady asi 3 hodiny a o komára jsme téměř nezavadili. Půda pro zážitek, na který se nezapomíná, byla více než připravena.

Vysoká škola zálesáctví

První ráno je nepopsatelné. Otevřu oči, slunce je vysoko nad obzorem a leskne se v průzračné vodě jezera. Člověk by řekl, že bude poledne, ale je teprve šest. To vše vidím z tepla spacáku, protože Alpův stan má dvě ze čtyř stěn pouze ze síťovaného tropika. Ušil si ho sám, váží hluboko pod kilo a vejde se do kapsy od bundy. Není sice samonosný, je potřeba ho vypnout mezi dva stromy, nebo alespoň strom a pádlo, ale jinak je to ten nejlepší stan, ve kterém jsem kdy spal. „Když mi bylo asi osmnáct, neměl jsem ani kačku a potřeboval jsem nutně bivakovací pytel. Tak jsem si vzal od mámy šicí stroj a ušil ho,“ taková je jednoduchá odpověď Alpa na otázku, kde se naučil šít. A stanem to rozhodně nekončí.

Třicet let starý nepromokavý bágl bez bederního pásu a jakékoliv kapsy, karimatka a plovací vesta v jednom, čtvrt století stará goretexová bunda, kterou Alpo poté, kdy začala sáknout, prolil silikonem. „Teď je nepromokavá navždy, jen nedýchá – když je mi vedro, prostě si otevřu zip a je to…“ A na nohou obyčejné gumáky za deset éček. „Lepší boty neseženeš, jakékoliv jiné se nakonec vždy promočí, protože šlápnutí do jezera se při neustálém vysedání a nasedání do lodi nevyhneš.“ Alpova výbava vypadá na první pohled k smíchu, jenže každý její kousek je prověřený lety pohybu v divočině, tudíž nakonec hravě strčí do kapsy veškeré mé zbrusu moderní outdoorové vybavení od renomovaných značek.

DCIM100GOPROGOPR1746.JPG

První dny se nesou ve znamení zdolání obrovského jezera Inari. Plujeme podél členitého pobřeží, mezi ostrůvky a sem tam si zkrátíme cestu přes pevninu, to když se nám nechce obeplouvat poloostrov. Vyskočíme z lodi, hodíme bágly na záda a packrafty táhneme za sebou na šňůře jako psy. Přes borůvčí, kořeny, kameny. Žádné cesty tu nejsou. Vzpomínám, jak jsem při první plavbě mého packraftu na Vltavě se synátorem proklínal každý dotek lodi s kamenem na dně a bál se, že packraft prorazím. Teď jím nelítostně smýkám lesem hlava nehlava a hlavu těžkou si z toho nedělám. Vydrží opravdu hodně.

„Takhle nějak to vypadalo v době kamenné!“ směje se Alpo. Po koupeli v ledové vodě sedíme na rozpálených balvanech na břehu bez oblečení, českou gulášovku z pytlíku zajídáme finským černým chlebem a zapíjíme skvělou vodou přímo z jezera. Přijde mi to v ten okamžik jako absolutní vrchol svobody – člověk si zde může dělat, co chce, bez ohledu na ostatní. Žádní ostatní tu totiž nejsou.

Na jezeře o obrovské rozloze zaslechneme asi dvakrát motor lodi, občas narazíme na ohniště a jednou na ostrov, kde zrovna táboří rodina z Helsinek. „Jezdíme sem už pětadvacet let. Zpočátku tu večer plápolaly ohně na březích, ale v poslední době zmizely. Lidé jako by přestávali jezdit za dobrodružstvím,“ zamyšleně vypráví opálená padesátnice, zatímco manžel nám podává dvě vychlazené plechovky piva. „To máte na cestu, večer se vám budou hodit!“ mává ještě dlouho, dokud nezmizíme za ohybem ostrova.

A večer se opravdu hodí. Ačkoliv jsem nikdy nerybařil a od kamaráda Karla jsem si nechal dát desetiminutovou rybářskou lekci teprve den před odjezdem, vytáhneme večer z vody pěknou štiku velkou tak akorát k večeři.

„Uřízni jí hlavu!“
„Jo, a bacha pak na žluč!“
Ryba napíchnutá na klacku a upečená na uhlíkách chutná znamenitě. A je zdarma. Tedy vlastně za necelých 20 euro; tolik stojí povolenka na rybaření v místních jezerech.

S větrem v zádech

Třetí den cesty začíná konečně foukat a je čas vytáhnout plachty. Jasně, na packraftu si můžete i zaplachtit. Nafukujeme plachtu, spojíme lodě a s popěvkem „What should we do with a drunken sailor?“ na rtech se suneme přes otevřené úseky jezera. Koumák Alpo si pak další den vyrobí ze stanu a větví vlastní plachtu, která se však ukáže být proklatě těžká. Na nejbližším ostrově ji hbitě předělá na menší model z mého bivakovacího pytle a ten už funguje mnohem lépe. S větrem v zádech konečně dobýváme konec jezera v ústí řeky Surnukoski. Je tu poměrně dlouhá peřej a málo vody.

„Nabombi to do mě!“ volá Alpo – uvázl na kameni někde v půlce peřeje a když ho trefím, loď se uvolní. Jako na autodromu. Jak malí kluci běháme po kamenech s packrafty nahoru a jezdíme dolů. Pořád do kola. K večeři u další peřeje jsou pak zasloužené křemenáče a chlebové placky na kameni. Po třicetikilometrové denní porci chutnají znamenitě. Ale to jsem vlastně již vyprávěl.

S tím, jak postupujeme na sever, se krajina mění. Přeskakujeme z jezera na jezero přes lesy, které jsou však již řidší. Ubývá borovic a přibývá bříz. Nahoře u jezera Surnujärvi je již krajina hodně otevřená.

„Terve!“ ozývá se z břehu. Finský pozdrav od skupinky rybářů. Nechali se zde vyložit hydroplánem, což je jediná možnost, jak se do této oblasti dostat, pokud nechcete absolvovat naši pouť. „Pilot nám účtoval 100 euro za cestu, ale musel letět třikrát,“ vykládá zarytě potetovaný tlouštík, prototyp bubeníka metalové kapely. „Větší letadlo stojí 300 euro za let, ale ten druhý pilot se právě nepohodl s místním klanem rodin a nevozí turisty.“ O tom jsme ostatně slyšeli. Chlapík prý místo toho lítá na své oblíbené místo na jednom z menších jezer, kde má postavenou konstrukci na saunu z větví a obrovskou pec z kamenů. Ty se rozpálí, přes konstrukci se hodí jednoduchá plachta a sauna je na světě.

V srdci Vätsäri

Jsme v samém srdci Vätsäri. S vyfouknutými packrafty na zádech putujeme otevřenou krajinou, kudy se nám zlíbí. Jen tak po kamenech, borůvčím, nebo po sobích stezkách. Těch je tu opravdu nespočet, stejně jako sobů, o které téměř zakopáváme. „Oni se moc nebojí, nejsou to totiž divoká zvířata,“ vysvětluje Alpo, když podlézáme vysoký plot, jeden z těch, které se táhnou celým Laponskem. Seskupení laponských rodin ploty ohraničují svá území pro chov sobů. „Vždy na jaře seženou všechny soby z území do jedné ohrady; to se ještě mláďata drží u svých matek a každá rodina si tak může to své označit. Na podzim se pak celý proces opakuje s tím rozdílem, že v ohradách zvířata třídí na ty, které míří na porážku, a ty, které se nechají na živu,“ vyvrací moji domněnku o divokosti sobů Alpo.

Putování vede dál podél norských hranic kaňonem řeky Routasenjoki. Spouštíme packrafty po rozeklaných skalách, prolézáme vodopády, šplháme po kamenech, které na jaře při tajícím sněhu tvoří divoké peřeje, a sem tam se i svezeme. Nebo alespoň naše lodě, které pošťuchujeme z břehu pádly. Vody je málo, nicméně kaňon je opravdu nádherný a to trmácení za to stojí.

Přichází poslední den a zlatý písek řeky Uutuanjoki, kterou se necháme unášet, kam až to jde. Pak už jen posledních deset kilometrů na silnici do Näätämö, kde na nás čeká zasloužený Budvar a mražené sobí maso, ze kterého nachystáme poslední delikátní večeři. Další den v osm ráno nasedáme na autobus a v podvečer už sedím za stolem kousek za Prahou a baštím meruňkové knedlíky. Zdá se mi, jako by to všechno byl jen sen.

Jenže nebyl. To místo opravdu existuje. Navíc na dosah ruky. Stačí dvě hodiny letu do Helsinek a další dvě do Ivala. Stačí necelých deset tisíc za letenku a zhruba sto euro na jídlo za týden putování. Výsledkem je zážitek, který vám žádná cestovka nenabídne. A spolu s ním poznání, že svět je stále ještě normální. Stačí ho jen najít…