Horní Lužnici z Nové Vsi jsem měl v merku dávno, ale dostalo se na ní nakonec náhodou. S finským kamarádem Alpem jsme měli jet původně na Soču, ale po čtyřdenním absolvování brutálních adventure závodů jsme usoudili, že cesta jižněji než na jih Čech se rovná jisté smrti po mikrospánku v autě a zakotvili jsme u Třeboně.

Nevstali jsme ani následujícího rána, padla Salza a Steyr a zůstala Lužnice. Dvacet kiláčků z Nové Vsi do Suchdola, to by mohlo být nějakých maximálně pět hodin. To by šlo.
No. Nešlo.
V pravé poledne jsme hodili packrafty na vodu pod jezem v Nové Vsi nad Lužnicí a hurá na to. Vodočet ukazoval nějakých 75 cm, což se ukázalo tak akorát, abychom nedrhli na jedné straně o dno a na straně druhé abychom alespoň občas podjeli nějaký ten kmen.

Výprava začíná krásně zhruba dvě stě metry krásně meandrující řeky. Jak se později ukáže, je to nejdelší úsek bez překážky typu masivní dub přes cestu, masivní dub zarostlý křovím, skupina masivních dubů prorostlých větvemi všeho druhu, obrovská skupina méně masivních dubů zcela neprůstupná, brutální hloží s trním vhodné na mačetu… a tak dále.

Zajímavé bylo, že zhruba u páté překážky kohosi z nás napadlo začít počítat. Schválně jestli jich do Suchdola napočítáme třeba padesát. Výsledek mohu prozradit možná s předstihem. Do Suchdola jsme vůbec nedojeli. Deset kilometrů zakončených u mostu u Dvorů nad Lužnicí jsme probojovali za 5 hodin. Výsledný počet překážek se zastavil na číslu 80, a to jsme počítali jen ty opravdu největší.

Plavba horní Lužnicí, pokud tedy toto putování můžeme vůbec plavbou nazývat, je opravdu strastiplná. Řeka tu dokonce při zmiňovaném vodním stavu občas teče, naštěstí ale tak akorát pomalu na to, aby neměla tendenci vtahovat naše packrafty pod všudypřítomné stromy. Jinak jde o vodáckou hančovinu toho největšího kalibru.

„Zkusíme to celé projet bez vystoupení z lodi!“ hlásí Alpo, ale i tento plán se ukáže neproveditelný. Přestože se za každou cenu vmačkáváme i do těch nejnižších škvír pod padlými stromy, nebo naopak drhneme podlahy packraftů o kmeny téměř zatopené, zhruba dvacetkrát stejně musíme z lodi ven. Ve zbytku případů naše packrafty vykluzují ukrutné zvuky gumy drhnoucí o dřevo. Zpočátku máme tendenci je šetřit, ale i tato myšlenka bere brzy za své a podlaha i válce procházejí zátěžovou zkouškou toho největšího kalibru. Soutěž v prodírané ovšem nakonec absolvují bez ztráty kytičky, tedy bez defektu, a to přes to, že jsme na cestu zvolili nejlehčí varianty packraftů Tramp a Cargo s boky z TPU 210D a podlahou 420D.

Cesta na pevné lodi by byla cestou křížovou, dokonce by bylo možné si na břehu vyrobit i trnovou korunu, smějeme se během pádlování meandry Lužnice, než nás smích přejde. V jedné ze zatáček kotví indiánská kanoe a u ní opravdový indián, oheň a tarp.
„Trochu jsme vám to už prořezal, viděli jste?“ volá indián od ohně. „Bez pilky bych to neprojel!“ No, je pravda, že jsme pár stop po pilce po cestě viděli, ale že by byla Lužnice do té doby prořezaná, to tedy ne. Absolutně nechápeme, jak to sám s tou velkou těžkou kánoí mohl projet. Na cestu do Suchdola má prý pár dnů a nikam nespěchá. To se rozumí, spěchat totiž nejde.

Loučíme se kroutíce hlavami a další tři hodiny bojujeme ve změti kmenů, větví, hloží, trní a tak dále. Místy jde o akrobacii světovou, to když je třeba po tenkém kmeni probalancovat směrem k místu, kde se lze znovu nalodit. Packraft v ruce jedné a v ruce druhé pádlo fungující místy jako bidlo. Místy jde o mistrovství světa ve zmenšování, to když se zalehlí na dnech packraftů snažíme prorvat loď a naše těla pod padlým stromem. A místy o výjev z knihy Černý korzár, kde se skupina pirátů s mačetou prosekává džunglí směrem k Maracaibu.

Pokud jste z dosavadního vyprávění nabyli přesvědčení, že nejde o řeku, na kterou byste se chtěli vypravit, ještě jednou to zvažte. V meandrech Lužnice je totiž krásně. Absolutně nedotčená a lidskou rukou neupravovaná řeka tiše protéká nekonečnými meandry a jen hlasivky desítek druhů ptáků jsou jí svědkem. Nádherné staleté duby lemují břehy řeky a ty, které řeku již dolemovaly, leží napříč a jde se na nich natáhnout a zbaštit chleba se šunkou a pár esíček.

Pokud nakonec vyrazíte, vyplujte raději loď s lodí co nejlehčí a nejmenší. Packraft se osvědčil jako ideální společník. Lehce z něj vyskočíte, lehce na něj nasednete a když je třeba, jednou rukou ho přehodíte přes překážku.

A přibalte také svačinu. Nenajdete tu ani ponton z pneumatik s výčepem, ani kemp nasáklý vůní smaženého sýra, ani hospodu, ani kiosek, ani nic. Je tu jen řeka, les a kopřivy.
Tak jako kdysi.